První koronavirový rok končí, jaký byl? Co nám prozradil o naší společnosti, co nám řekl o každém z nás?

Bude-li jednou roku 2020 věnován v učebnicích dějepisu odstavec, nepochybně by měl znít takto: Nový typ koronaviru nazvaný SARS-Cov-2 se během zimy rozšířil z Číny do celého světa a způsobil pandemii nemoci covid-19. Onemocnění probíhalo ve většině případů mírně, ale část nakažených, především z rizikových skupin, byla postižena vážným průběhem s respiračním selháním. V době kulminace epidemie byla v české populaci zaznamenána dvojnásobná celková úmrtnost oproti stejným měsícům jiných let. V některých zemích došlo k zahlcení kapacity zdravotnického systému, ale České republice se díky vyspělému zdravotnictví podařilo tomuto scénáři vyhnout. Ekonomiky všech zemí byly zasaženy restriktivními opatřeními, týkajícími se především služeb, kultury a cestovního ruchu, na měsíce byla přerušena prezenční školní výuka. Díky úsilí a spolupráci vědeckých špiček, farmaceutických firem a vlád bylo v rekordní době vyvinuto a vyzkoušeno několik vakcín s vysokou účinností a bezpečností, které umožnily koncem roku zahájit plošné očkování s cílem vymýtit nákazu.

Viděno z odstupu se jedná o hollywoodskou story: neznámá infekce, její bagatelizace, pandemie, katastrofa, vzepětí vědců a zdravotníků, vítězství lidského umu a technologií… Co však zažíváme a vidíme my, současníci, pěšáci dějin, pro jejichž pocity a názory není v učebnicích dost místa? Co odhalil odcházející rok mně?

Jsem lékař. Zažil jsem osobní nasazení, obětavost, disciplínu a přizpůsobivost svých lékařských kolegů a sester. Viděl jsem vyčerpání, beznaděj, ale i radost z vyléčení. Podílel jsem se na budování proticovidové strategie odspodu, navzdory chaosu a selhání zodpovědných úřadů. Zažil jsem pocit satisfakce, že jsme to zvládli bez nich. Zažil jsem solidaritu a podporu obyčejných lidí i vděk pacientů.

Jsem občan. A jako občan si uvědomuji krizi společnosti, jakou nepamatuji.

Jsem svědkem krize elit. Vláda vedená spolupracovníkem Státní bezpečnosti a manipulátorem obviněným z dotačních podvodů a střetu zájmů je slabá tak, jak je slabý její nejslabší článek – premiér. Politická reprezentace postrádá odvahu, rozhodnost, podléhá společenským náladám a tlakům. Jedná pozdě, alibisticky a zmateně. Není nikdo ochotný dát za svá rozhodnutí hlavu na špalek. Respektované osobnosti společenského života není slyšet, a pokud ano, vyjadřují se mlhavě. Nechávají tak veřejný prostor k dispozici každému, kdo se chce zviditelnit.

Jsem svědkem krize slova. Nikdo si netroufne hovořit jasně: ano – ano, ne – ne. Slýcháme tlachání, co bylo řečeno dnes, neplatí zítra, a vlastně neplatilo ani dnes. Možná než krize slova by bylo výstižnější napsat tolerance lži. Lháře nelze usvědčit ze lži, neboť on přece nelhal, on to tak skutečně vnímal. Anebo byl uveden v omyl špatnými rádci a za to pochopitelně nemůže.

Jsem svědkem krize důvěry. Nedůvěra k politickým elitám se přenáší na nedůvěru k lékařům a vědcům. Když nedůvěryhodná vláda prosazuje restrikce a doporučuje očkování, stávají se nedůvěryhodnými i odborníci, protože prosazují a doporučují totéž. Lidé a priori předpokládají zištný a zločinný záměr: farmaceutické firmy si chtějí namastit kapsy, zatímco občané – pokusní králíci – mají nést zdraví devastující následky očkování. Lékaři jsou uplaceni, jinak by pro očkování nehorovali. Zdá se mi, že toto uvažování spíše vypovídá o lidech takto smýšlejících: protože já nikdy nic nedělám bez vidiny zisku, či snad dokonce na svůj úkor, smýšlím tak i o ostatních.

Jsem svědkem krize rozumu. Lidé ztratili schopnost rozlišovat mezi bludem a faktem. Přikládají desinformačním spekulacím stejnou váhu jako vědeckým závěrům. Odmítají prokázanou závažnost nemoci covid-19 a současně zpochybňují zdokumentovanou bezpečnost vakcín. Popírají základy západní medicíny, jejíchž vymožeností dennodenně využívají. Neuvědomují si nepřímou úměru mezi proočkovaností populace a mírou ekonomických restrikcí.

Jsem svědkem krize odpovědnosti. Při debatách o očkování s jeho odpírači slýchám nejčastěji slovo já. Já jsem nikdy nedostal chřipku, proč bych se měl nechat očkovat proti covidu. Já to klidně raději prodělám. Já nebudu nosit roušku, protože mi škodí. Slovo společnost zní hanlivě. Egoismus je pokládán za ctnost a společenská odpovědnost za kolektivismus. Kdo si troufne k ní nabádat, je označen za bolševika.

Jsem svědkem krize hodnot. Žijeme v blahobytu, jaký dějiny dosud nepoznaly. Bereme jako samozřejmost dostupnost cestování, letních dovolených v Egyptě a lyžování v Alpách, masové zábavy a non stop otevřených supermarketů. Nevíme, co je hlad a válka, smrt jsme odsunuli do nemocnic. Odřeknout si dočasně cokoli, čemu jsme přivykli a bereme to jako danost, pokládáme za porušení svých nezpochybnitelných práv. Odmítáme se uskrovnit i za cenu ohrožení zdraví a života jiných, protože jsou přece staří a stejně by umřeli. Uznáváme jen tady a teď, jsme pohodlní nahlédnout za horizont. Neumíme si říci: dnes se postím, abych měl co jíst zítra. Chci si užívat dneska, o zítřek ať se postará vláda.

Paušalizovat by bylo laciné: nejsme takoví všichni a nejsme takoví pořád. Ale i ona menšina z nás všech anebo menší část každého z nás utvářejí současné společenské klima. Existuje úsloví: Silní muži tvoří dobré časy, dobré časy plodí slabé muže, slabí muži tvoří špatné časy, špatné časy plodí silné muže. (Omlouvám se ženám, úsloví pochází z dob, kdy se ženy nebraly v potaz.) Zdá se, že dobré časy skončily. Přijdou silní muži? Ne, nevolám po vládě pevné ruky, ale mám za to, že pevné charaktery bychom zoufale potřebovali.

Štěpán Votoček – ředitel Nemocnice Slaný